Dějiny internetu jsou spojeny se vznikem počítačů (1945) a následně počítačových sítí, které jim umožnily vzájemně komunikovat. Přímým impulzem byla studená válka (od roku 1947 mezi USA a SSSR), kde protivníkům hrozilo masívní ničení komunikační infrastruktury jadernými zbraněmi. Odpovědí na toto riziko bylo v USA zadání agentury DARPA na vývoj komunikační sítě pro počítače, která by neměla žádné řídící uzly podobné telefonním ústřednám a místo toho by bylo řízení sítě rozprostřeno (decentralizováno), takže by mohla dále fungovat i při výpadku některých jejích částí. Její dnešní název je Internet.

 V roce 1962 vzniká projekt počítačového výzkumu agentury ARPA (Advanced Research Projects Agency), oddělení ministerstva obrany USA. Bob Taylor v roce 1966 z ARPA získává dotaci na vývoj sítě, která by propojila větší množství univerzit. 1967 Wes Clark přichází na setkání představitelů ARPA s nápadem využít dedikovány hardware pro funkce sítě. Přístroje se mají nazývat Interface Message Processors (IMPs), tedy Procesory zpravodajského rozhraní.
1968 V National Research Laboratory ve Velké Británii se testuje první síť WAN s paketovým přepínáním. Je zveřejněn konečný standard pro ASCII kód.
Larry Roberts ze společnosti ARPA vyhlašuje konkurz na vybudování sítě 4 IMP. Velké společnosti, např. IBM, se konkurzu neúčastní s tím, že taková síť není možná. 1973 Vint Cerf a jeho kolega Bob Kahn dávají dohromady koncept Internetu v podobě, v níž jej známe teď.  

K internetu se lze připojit několik způsoby. Podle provedení - podle toho, "přes co data tečou" - můžeme připojení rozdělit na tři skupiny:

• Drátová připojení
• Bezdrátová připojení
• Mobilní připojení

Každé z připojení (stejně jako různé "podtřídy" v těchto skupinách) se liší řadou parametrů, počínaje maximální rychlostí stahování a odesílání dat, odezvou (latencí), cenou, datovými limity (kolik můžete maximálně stáhnout dat za týden či měsíc), ale také třeba možností využívaní dalších telekomunikačních služeb.

Drátová připojení

Jak je z názvu patrné, je realizováno vždy nějakým druhem kabelu. Mezi hlavní rysy a přednosti pevných drátových sítí patří:

• Vysoké rychlosti pro stahování a odesílání dat.
• Stabilita a nízká hodnota latence (vhodné pro IP telefonování, online hry aj.).
• Dnes již prakticky neexistující datové limity.
• Přídavné telekomunikační služby.

Nejpoužívanější drátová přípojení jsou:

• ADSL/VDSL (realizované přes telefonní kabely).
• Internet přes kabelovou televizi (CATV).
• Optické nebo ethernetové přípojky.

Co se pokrytí týče, největší zastoupení má ADSL/VDSL, poté kabelová televize a až na konci jsou optické/ethernetové přípojky (označované jako FTTx/ETTH), které jsou dostupné menší základně uživatelů než konkurenční platformy.

To znamená, že hledáte-li vysokorychlostní internet, pravděpodobně nejčastěji narazíte na možnost zřízení ADSL/VDSL. V některých městech na sídlištích bývají dostupné všechny tři způsoby připojení.

Mezi výhody pevných drátových sítí patří možnost si kromě internetu zřídit "přes jeden" kabel i další služby, jako je digitální televize (přes internetový protokol, IPTV), levný telefon (VoIP) nebo si půjčovat filmy (Video On Demand, VOD) 

Bezdrátové připojení k internetu

(Obecně až lidově označované jako WiFi) je v Česku vůbec nejpoužívanější. Dnešní rádiové spoje dokáží podat skvělé výsledky nejen s ohledem na rychlosti v obou směrech (pro stahování i odesílání), ale také v latenci a spolehlivosti. Kvalita spojení se odvíjí také od využíti frekvenčního pásma, na kterém je spojení realizováno (viz níže).

Poskytovatelů WiFi připojení je v republice celá řada a nabízené rychlosti se pohybují v řádu jednotek megabitů za sekundu až řádově desítky megabitů za sekundu.

Kvalitnější WiFi přípojky jsou vhodné jak pro stahování objemnějších dat, tak i pro hraní online her nebo internetovou telefonii (VoIP).

Rychlé mobilní internetové připojení

Dá se říct, že ve srovnání s jinými vyspělými státy je mobilní internetové připojení v Česku stále v jakési dětské fázi. Pokrytí vysokorychlostními sítěmi není stále natolik husté, aby rychlý mobilní internet bylo možné používat v libovolné lokalitě, čímž padá jeho hlavní výhoda: vysoká mobilita.

Nejvyšší pokrytí totiž mají výrazně pomalejší 2G sítě (GPRS/EDGE) s průměrnou rychlostí kolem 140 kbit/s. Když se podíváme na rychlejší 3G síť, nejhustší pokrytí (geograficky) má síť CDMA (U:fon, Telefónica), kde se průměrné rychlosti pohybují kolem 0,5 Mbit/s až 1 Mbit/s.

Nejrychlejší 3G sítě postavené na UMTS s nadstavbami HSPA+ umožňují sice datové přenosy s vyššími rychlostmi (teoreticky 14 Mbit/s, 21 Mbit/s, resp. až 42 Mbit/s), ale jejich pokrytí je výrazně nižší (města či dokonce jen městské části).

Vysokorychlostní mobilní připojení k internetu bývá (či bývalo) využíváno uživateli spíše jako poslední šance k připojení k internetu, kdy nahrazuje pevné drátové nebo bezdrátové sítě. V posledních letech začali operátoři pokrývat rychlými mobilními sítěmi větší města, pro což impulzem byla rostoucí oblíbenost chytrých mobilních telefonů a tabletů . Proto dnes rozlišují mezi připojením notebooku k mobilní síti (pomocí USB modemu) a "internetem do mobilu".

Uživatelé by za současného stavu mobilních sítí neměli čekat, že mobilní připojení jim plnohodnotně nahradí drátové připojení nebo WiFi. Je-li to jen možné, vždy se proto nejprve seznamte s množnostmi připojení přes drát nebo WiFi, než sáhnete po mobilní volbě. Mobilní připojení považujte spíše za doplněk.

Velkou změnu bude znamenat až nasazení technologie LTE, kterou již někteří operátoři u nás testují (na velmi omezeném území).